VÝCVIK ŠTĚNĚTE

POSLUŠNOST

          Po přivyknutí psa na jméno začneme třeba ihned s nácvikem přivolání. Zpočátku je důležité pochopit, že nepůjde   o žádný výcvik drilem, ale o systematickou přípravu psa takovým způsobem, aby se pes na činnost s námi maximálně těšil. V této předvýchově vždy platí, že má-li pes maximální volnost, tím méně mu bude vzácná a tím více bude vyhledávat zábavu u nás. Pobíhá-li tedy štěně volně a není-li jinak zaměstnáno (je nutné si zapamatovat, že žádný! cvik nerozpracováváme, pokud na nás není štěně není plně soustředěné - tedy pokud si zrovna nehraje se psy, nekouká po dětech, nebojí se ...), zavoláme na něj jménem a ihned přidáme povel "KE MNĚ" a snažíme se o to, aby štěně ihned přiběhlo. Na psíka voláme vyšším veselým hlasem - instinktivně přijímá hluboký hlasitý projev jako výhružku (temné vrčení). Je možné využít šustivý sáček s pamlsky, což má drobnou nevýhodu v tom, že RTW sice nadšeně baští, ale stejně intenzivně tloustnou. Proto je-li štěně hravé (a to jsou většinou všechna), vyrobíme si doma např. mírně vycpanou ponožku, o kterou se bude štěně rádo přetahovat. Po zavolání pak stačí vytáhnout ponožku z onoho sáčku a zamávat jí tak, aby jí psík viděl. Nebudeme tak psíka fixovat na inertní pamlsky, ale na nás a na hru s námi. Málokteré štěně odolá. Pokud přeci jen váhá, stačí se otočit a ostentativně utíkat. Po přiběhnutí psíka okamžitě pochválíme. Dobrý psovod musí být v prvním případě dobrý herec. Chválíme tedy psíka tak, jakoby udělal převratnou věc. Přetahujeme se s ním o ponožku, kterou musí! vždy! vyrvat on nám. Brzy štěně pochopí, že u nás jej čekají ještě příjemnější chvíle než se psy, cizími lidmi či auty... A na maximální fixaci psa na nás je celý výcvik postaven. Později přidáme po přiběhnutí povel "SEDNI" a peška či ponožku mu podáme až po usednutí.

Současně lze od malinkého štěňátka rozvíjet zájem o aport. Je-li štěně zvyklé, že se s ním o ponožku taháme a ono vždy zvítězí , můžeme pokračovat. Uprostřed největšího dovádění při přetahování ponožku pustíme a s veselým povelem "APÓÓRT" se jí snažíme ihned chytit zpět. Postupně ji nechytáme, ale snažíme se přimět pejska k tomu, aby nám ponožku cpal zpátky do ruky. V další fázi děláme od štěněte 1- 2 kroky, až dosáhneme toho, že nás štěně s ponožkou honí, abychom pokračovali v přetahování. Nikdy! štěně nehoníme my, i kdybychom si během lákání psa k sobě měli lehnout na zem. Ve vlčí smečce platí pravidla pro jednu jedinečnou hru : nadřazenější člen smečky vždy hraje úlohu pronásledovaného a naopak. Jestliže tedy náš pejsek přijde na to, že s aportem v tlamě může hrát alespoň chviličku nadřazeného, změní se aport v honičku za báječně rozdováděným psíkem. Čímž v žádném případě nechci říci, že se s pejskem nemáte honit. Naopak! Jen nespojovat tuto hru s povelem "APORT".

Po dokonalém zvládnutí předchozí fáze můžeme začít ponožku odhazovat. Jemným stiskem tlamy a hlasitým oslovením (štěně zpravidla pustí překvapené, proč jej voláme) ponožku odebereme (povely k pouštění užíváme prozatím zřídka, aby nám pejsek ponožku nepouštěl před nohy, což se velmi těžko odstraňuje. Ponožkou psíka vydráždíme a kousek odhodíme. Současně velíme povel "APORT". Pejsek se za ní nadšeně vrhne a pokud opravdu zvládl předchozí výcvik, ihned s ní utíká k nám. Pokud váhá nebo dokonce uteče pryč, musíme se vrátit o výcvikový krok zpět. Cvik můžeme opakovat 3-4x, přičemž výcvik neprodlužujeme ani při neúspěšných pokusech.

Dalším cvikem, se kterým bychom neměli otálet, je štěkání na povel. Každé štěně na něco štěká, je nutné přijít na to, nač. Ať už je to fén, vysavač, pískací hračka, autíčko... Psíka rozdráždíme a velíme "ŠTĚKEJ, HODNÝ, ŠTĚKEJ". Povel dáváme až po té, když začne psík štěkat. Po chvilce předmět schováme, necháme psíka uklidnit a můžeme opakovat. Později psíka rozdražďujeme stále méně, až stačí ke štěkotu psu jen předmět ukázat s povelem  Opět psa chválíme a odměníme.

Pokud se nám nedaří pejska takto rozštěkat (nikdy nepodporujte štěkání na kolemjdoucí chodce či zvířata!), vyčkejte několik měsíců. V naprosté většině jsou rotvajleři náruživí obranáři. Pokud pejsek zná hru s peškem (viz dále), později jej uvážete a peškem zpovzdálí dráždíte . Velmi často rozdováděný psík začne štěkat, aby si nás přivolal. Lze využít i druhého psa, se kterým si budeme v této chvíli hrát. Jakmile pes zaštěká, vrátíme se k němu a pohrajeme si s peškem. Postupně bude stačit si před uvázaného pejska stoupnout s peškem v ruce, později psa odvážeme, ale peška získá až za zaštěkání.

Jiným, poměrně snadným způsobem nácviku tohoto povelu je využití fixace pejska na nás. Štěně uvážeme ke stromu, plotu apod., vezmeme do ruky kousek pamlsku a couváme od něj pryč. Stále štěně voláme, jako bychom chtěli jej přivolat a oslovování doplňujeme povelem „ŠTĚKEJ“. Pejsek se většinou začne zmítat na vodítku a jakmile zjistí, že je to zbytečné, zoufale zavříská. V ten moment jej zdálky moc pochválíme a utíkáme k němu za stálého chválení a psa odměníme. Většinou je pejsek zmatený, proč jej chválíme, ale po několika opakováních pochopí, že si nás přivolá štěkotem. Postupem času bude stačit povel, aby štěně začalo štěkat, abychom jej neopustili. Upozorňuji na to, že tímto způsobem naučíme také to, že pejsek bude zoufale vřískat kdekoliv jej uvážeme (obchod, nášlap stop...). Avšak po vypracování cviku, kdy již nebude třeba štěně uvazovat, tento zlozvyk vymizí. Musíme mít také na paměti to, že takto nelze naučit všechna štěňata. Jsou mezi nimi i takoví "mazáci", kteří nás nechají odejít l00metrů a klidně leží. Zkuste pak takového pejska vzít za tmy kousek od domova, uvázat jej a mizet do tmy směrem k domovu. Pokud i tehdy metoda selže, pak jste nuceni se vrátit k nácviku popisovanému jako první.

Základem poslušnosti je nácvik "SEDNI", který nemusíme spojovat jen s přivoláním, ale velíme kdykoliv, když pes např. něco loudí... Lze jej nacvičit velmi snadno. Stojí-li štěně před námi, vytáhneme pamlsek, dáme očichat a předpažíme ruku tak, že pokud chce psík po pamlsku koukat, musí si sednout, aby neztratil rovnováhu. Velíme "SEDNI" a ihned psu pamlsek podáme a pochválíme.

Pokud pes povel sedni zvládne alespoň do té míry, že vidí-li piškot, s naším povelem sedne, můžeme přistoupit k nácviku ulehnutí. Necháme psa sedět, přidržíme mu bedra na zemi a pamlsek pomalu posunujeme od předních tlapek před štěně. Pokud chce psík pamlsek, musí si lehnout, aby na něj dosáhlo. Zvednout se nemůže, protože mu držíme bedra na zemi. Případně jej lze mírně přitlačit k zemi tlakem na lopatky. Současně velíme "LEHNI" a chválíme.

Se cvikem lehni velice těsně souvisí odložení. Předpokladem je zvládnutý předcházející povel. Postavíme se vedle psíka, dáme povel "LEHNI", pochválíme jej, skloníme se či přisedneme k němu, velíme v laskavé intonaci "Zůůstaň", hladíme jej po zádech a neustále opakujeme povel s pochvalou. Po krátké chvilce jej odměníme, radostně pochválíme a dáme volno. Pokud by se pejsek snažil zvednout, mírně jej okřikneme "FUJ! ZUSTAŇ", případně povel k ulehnutí a pochvala. Postupně odbouráváme hlazení, ale až po té, nesnaží-li se psík zvednout. Zůstaneme u něj pouze sedět ve dřepu za stálého opakování povelu. Postupně při dalších cvičeních jen stojíme a pokud psík skutečně nevstává, poodejdeme od něj krok, ale tak, aby na nás psík viděl. Stále jej chválíme, mluvíme na něj a pokud by chtěl za námi. jemně jej okřikneme a vrátíme jej na původní místo. V zásadě platí, že pokud za námi pejsek vstává pořád, nedotáhli jsme do konce předcházející nácvik a musíme se tedy vrátit o výcvikový krok zpět. Mluvení doporučuji z toho důvodu, že štěně je s námi v neustálém kontaktu, kouká na nás a neustále si připomíná, co má dělat. Pokud zmlkneme, může se štěně domnívat buď že jde o výhružné mlčení, nebo jsme na něj zapomněli či že už se necvičí. Všechny jeho domněnky vedou k opuštění místa a zbytečnému okřikování psa. Musíme mít na paměti, že tato "kuchařka" platí pro výcvik malinkého štěňátka a jinak se cvičí pes dospělý.

Další součástí poslušnosti je nácvik chůze u nohy . Nebudu se o něm rozepisovat, protože s tímto cvikem (stejně jako s překážkami   ) souvisí vysoká motorická schopnost zvířete, kterou pejsek v nízkém štěněcím věku prostě nemůže mít (současný trend výcviku požaduje veselou chůzi psíka s permanentním sledováním psovoda. Malé štěně RTW nezvládne dívat se nám do obličeje a současně vesele klusat, neboť zcela jistě zakopne a stane se při pohybu opatrným - naším cílem později bude, aby pejsek "zapomněl" na nohy a věnoval se pouze a jen nám). Proto nic nezmeškáme, počkáme-li s nácvikem až na docházení na cvičiště ( 5 měsíců). Zatím na procházkách štěně vedeme k nebojácnosti, volíme obtížný terén - igelit, plechy, cihly, bláto, chodíme s ním přes široké lávky, nedovolíme mu, aby nás zběsile táhlo na vodítku (poslouží k tomu rázné trhnutí s povelem "POMALU!" a pochvala) a snažíme se upevňovat ostatní cviky, ale hlavně psovu závislost na nás.

Je však dobré rozpracovat ještě jeden cvik, který snad z počátku jako cvik moc nevypadá. Je to vysílání. Tento cvik se jako samostatný přezkušuje na zkouškách vyšších stupňů a je nedílnou součástí průzkumu terénu - revíru. Jeho podstata spočívá v tom, že na jediný povel se od nás pes rozeběhne bez ohlížení směrem, kam mu ukazujeme a zastaví se až na náš povel. Je jasné, že po něm budeme chtít činnost zcela opačnou, než k jaké jsme jej vedli - opuštění pána.

Z toho vyplývá, že cvik se cvičí dlouho. Mé feně jeho zvládnutí trvalo téměř 2 roky. V úplném začátku tedy pejska musíme naučit sledovat určený směr, aniž by se o nás musel bát. Musíme najít něco, za čím by pes běžel. Téměř univerzální se mi jeví velká nápadná miska (lze v přírodě nahradit smotaným kabátem, taškou, prostě čímkoliv, co je nepřehlédnutelné a co by psa nevedlo k hledání nosem).

Do misky dáme pamlsek před očima psa a spolu s ním ji jdeme někam položit (dovolím si polemizovat s výcvikovými knihami a nedoporučuji nacvičovat cvik po cestě, podél plotu... . Dříve či později budeme psa vysílat i kolmo či šikmo přes cestu a pes učený běhat po ní nám na cestu zcela určitě zabočí). Položíme tedy kamsi do prostoru misku s pamlskem a ještě na ní pejska naladíme. Odtáhneme štěně asi l0 metrů pryč, pak jej otočíme, dlaní naplocho mu na misku ukážeme, velíme "VPŘED!" a spolu se psem na vodítku vyrazíme. Necháme mu pamlsek sníst, vhodíme nový a opakujeme. Postupem času prodlužujeme vzdálenost a prostředí. Jestliže nás pejsek sám k misce táhne, můžeme vyzkoušet běžet s ním bez vodítka. Postupně vybíháme stále kratší a kratší úsek, až necháme štěně doběhnout samotné. Vždy však musíme za ním vyrazit ihned poté, co strčí hlavu do misky. Měli bychom se vyhnout tomu, aby pes pamlsek sežral a vracel by se k nám. Později ve výcviku má pes setrvat na místě zastavení a naučené "vracení se" by mu cvik komplikovalo. Vždy odchází od misky s námi! Obměnou je vysílání na vyvýšenou plochu (součást zkoušek záchranných psů). Tentokrát pamlsek položíme na nízký, dostatečně široký a stabilní stolek, lavičku, apod. (její výšku vždy volíme úměrnou věku štěněte, aby nahoru bez větší námahy vylezlo). Jakmile pejsek na stolek vyleze, necháme mu za stálého chválení pamlsek sníst a opět mu dovolíme místo opustit až za naší přítomnosti. S postupujícím výcvikem vlídně velíme "lehni!" (pokud pejsek chápe význam povelu z poslušnosti na zemi) a necháme mu pamlsek sníst až po položení. V dalším výcvikovém kroku se zaměříme na samostatné ulehnutí bez povelu a vyčkání na psovoda (můžeme v počátku použít pomocný povel "zůstaň!"), ale to vše patří do horizontu mnoha měsíců...

Naprosto základní disciplínou při výcviku psa je stopa. Lze ji cvičit mnoha způsoby, z nichž jeden je velice pěkně popsán v knize V.Eise - Pachové práce služebních psů. Sama jsem tuto metodu nezkoušela, při výcviku věčně hladového RTW se mi bezezbytku osvědčila následující metoda.

Nácvik stop, jako ostatně všech cviků začínáme vždy před krmením. Štěně musí být hladové, aby potrava jako nepodmíněný podnět byla dostatečně působivá. Přivážeme štěně ke stromu, před jeho očima vyndáme ze sáčku kousky masa a vložíme do prázdné ponožky. K ponožce dáme psu několikrát přičichnout a vesele velíme "HLEDEJ, HLEDEJ". Štěně si intonaci povelu velice rychle zapamatuje, poněvadž u něho nastane spojitost mezi povelem a vůní masa. Pak od štěněte poodejdeme a přešlapujeme na místě v kruhu o průměru asi 50 cm. Tím se nashromáždí větší množství našeho pachu (děláme nášlap). Opět velíme povel "HLEDEJ" a můžeme se ke psu vrátit, znovu mu dát ponožku očichat a vrátit se na nášlap. Nápadně upustíme ponožku s masem na zem a aby to štěně nepostřehlo, opět ji zvedneme a odcházíme drobnými krůčky rovně od pejska. Na každý druhý krok položíme na stopu kousíček masa. Až se vzdálenost prodlouží asi až na 10 metrů, položíme nenápadně ponožku s masem tak, aby nebyla zdálky vidět (proto také nevolíme červenou, bílou nebo jinou ponožku nápadné barvy).

Vrátíme se ke štěněti, na krátkém vodítku je přivedeme k nášlapu a velíme povel "HLEDEJ, STOPA". Pokud štěně nechápe, ukážeme mu ke stopě a pomáháme mu při sledování. Nenecháme pejska běžet, i když se nám zdá, že po stopě jde (tak malé štěně nemá zdaleka rozvinuté všechny čichové buňky, aby bylo schopno sledovat v běhu slabou stopu). Čím pejska nyní naučíme chodit pomaleji, tím lépe. On si sám časem na každém terénu "najde své tempo". Je velmi těžké zpomalovat padesátikilové zvíře, které se nám cvalem rve přes lom v obtížném terénu...Když pak na konci stopy štěně nalezne ponožku s masem, opět jej radostně pochválíme a necháme mu několik kousků sežrat . Po několika pokusech štěně samo projeví zájem. Od ukazování k zemi upustíme, jakmile štěně začne samo přičichávat k zemi a jevit zájem o stopu. Zjistíme-li, že povel "HLEDEJ" již nabyl významu, nemusíme jej při našlapování již vyslovovat. Uvedeným postupem nacvičujeme stopu pokud možno denně a to vždy 2 až 3 pokusy. Pokud štěně stopu soustředěně sleduje (což může u jednoho psa trvat týden, 14 dní, u jiného měsíc i déle), postupně mu ji komplikujeme. Nejprve postupným prodlužováním stopy, později zakřivením až lomem, přechody do různých terénů, stářím stopy. S lomy není třeba spěchat. Přesvědčte se, že štěně zvládne rovnou stopu, hodinu starou s přechodem terénu. Pokud ne, lomy bych ještě netrénovala. Naopak - pokud štěně výborně sleduje rovné stopy, lomy nedělají potíže. Pokud se štěně při nepřesném stopování náhodou trefí do lomu, utvrdíte mu "kličkování - revírování" a tohoto zlozvyku jej budete dlouho zbavovat! Pouze zdůrazňuji, že už od samého počátku je třeba nacvičovat na různém terénu - oranici, trávě, v lese, na poli. Pouze několik prvních stop je vhodné vypracovat na krátce posekané, nepošlapané louce, pokud možno za vlhka a bezvětří. V ostatním vřele odkazuji na výše zmíněnou knihu V. Eise. Jako tečku za rozpracováváním stop bych ráda uvedla, že letití výcvikáři zastávají názor, že stopařem se pes stává po 300 -sté stopě. Plně s nimi souhlasím.

Rozvíjet čichové schopnosti Vašeho štěněte lze i jiným způsobem. Hru "na hledání aportu" psi mají velmi rádi a používám jí v zimě, kdy nelze ve sněhu stopovat, či jako odlehčení výcviku. Pokud máte v úmyslu se věnovat záchrannému výcviku, je to výborná průprava. Princip spočívá ve vyhledání Vašeho předmětu v prostoru. V začátcích štěňátko rozdráždíme zauzlovanou ponožkou nenápadné barvy, štěně přidržíme a odhodíme aport. Po  několika vteřinách štěně pustíme s povelem "HLEDEJ APORT" a případně mu ji pomůžeme najít a bouřlivě štěně chválíme a o ponožku se přetahujeme. Pejsek hru velmi rychle pochopí. Postupně držíme štěně déle, posléze mu otočíme hlavu, aby nevidělo dopadat předmět. Volíme nejrůznější nepřehledné terény - vysoká tráva, mělká zarostlá voda, suť, tak, aby štěně muselo skutečně používat čich. V zimě nezapomeňte na bílé předměty! Postupem výcviku můžete štěně uvázat tak, aby na Vás nevidělo a pohodit předmětů několik. Vždy si s každým chvilku pohrajte a vyšlete pejska pro nový. Předměty ztěžujte, roční pejsek je schopen najít a přinést např. klíče či zátku od PET láhve.

Posledním oddílem, který při výchově připravujeme, je nácvik obrany. Často mají noví majitelé štěněte z této disciplíny obavy. Nechtějí prý nijak podporovat agresivitu a útok na člověka. Tyto obavy se Vám pokusím vyvrátit. Obrana, tak jak je nacvičována dnes, nemá s agresí pranic společného. Jde pouze o rozvíjení loveckého chování - tedy stejný princip jako např. aportování balónku. Psi se na obranu velmi těší, nadšeně vítají figuranta, vrtí ocasy, štěkají, vyskakují. Pokud budete pozorovat agresivní zvíře, setkáte se s naprosto jiným chováním - pes je naježený, temně vrčí, cení zuby, tělo je napjaté, přikrčené. Při správně nacvičené obraně si pejsek vesele nosí "ukořistěný" rukáv po cvičišti, vrací se nadšeně k figurantovi a vyžaduje další hru. Agresivní jedinec by zcela určitě rukáv pustil a vrhl se na figuranta. Není od věci podotknout, že často je figurantem přítel psovoda či jeho rodinný příslušník, který se psem chodí i na procházky. Avšak věnujte pozornost výrazu "dobře nacvičeno". Pokud se setkáte s nešikovným figurantem, který při vidině rychlého efektu začne Vaše štěně štípat do slabin či tahat za ucho, poděkujte a rozhlédněte se jinde. Je cílem pejska naučit se z obrany radovat a ne útočit v sebeobraně. S našimi psy jezdíme mnoho kilometrů za kvalitním figurantem.

Vraťme se však k začátkům obran.   Pokud dosud nemáme peška, ušijeme jej např. ze starých džín či "maskáčů", srolováním a prošitím (vycpávání hadry není dobré, pešek se lehko na jednom místě vykouše). Ušijeme jej pouze tak široký, aby se psu vešel pohodlně do tlamy. U malého štěňátka bude stačit nesrolovaný hadr. Peškem psíka dráždíme podobně jako s aportem a s povelem "DRŽ" jej necháme doprostřed zakousnout. Velmi jej chválíme a taháme se s ním úměrně věku a síle štěněte. Dbáme na to, aby pes držel peška celou tlamou, nikoliv jen předními zuby. Postupně můžeme pozvolna naznačovat, jako bychom štěně chtěli shora plácnout do hlavy. Pohyb však nedokončíme a za hlasitého chválení a opakování povelu můžeme štěně pohladit. Nemusím připomínat, že vítězem se opět stane pejsek a má právo si "kořist" odnést. Postupně, když se štěněti hra zalíbila, přidáme k předstíraným úderům různý křik, syčení atd., ale pozvolna, abychom štěně nepolekali.

Současně připravujeme cvik nazvaný - průzkum terénu. Vyjma speciálních obranářských zkoušek jde v podstatě o nalezení figuranta ukrytého za jednou ze 6 látkových zástěn rozestavěných "cik-cak" na ploše. Psovod prochází po myšlené ose mezi nimi a vysílá psa k oběhnutí každé zástěny. Za poslední zástěnou stojí figurant. Jelikož je v naprostém klidu, pes jej nesmí napadnout, ale vytrvale vyštěkávat až do příchodu psovoda. Osvědčilo se mi nacvičovat odděleně obíhání maket a vyštěkání.

           VÝSTAVA

Pokud máte v úmyslu v budoucnu Vaše štěně vystavovat, či jen se s ním zúčastnit svodu dorostu, určitě zařaďte do "výcvikových lekcí" přípravu na tyto akce. Kupte si speciální výstavní vodítko - tenké, tmavé barvy se smyčkou místo obojku. Pejsek začne při používání tohoto vodítka velmi dobře vnímat, jak se má chovat. Účelem výcviku je naučit štěně chovat se klidně, avšak velmi pozorně a správně se pohybovat (pokud s ním nikdy na výstavu nepůjdete, není důvod se psem takto nepracovat!), aniž by projevoval na nezvyklém povrchu či neznámém prostředí strach . Nejprve psa pohlaďte po celém těle, trvejte na klidu psa. Poté jej posaďte, zkontrolujte přední zuby při zavřené tlamě , následně talmu otevřete a zkontrolujte stoličky. Pak se dejte se psem na vodítku do rychlého kroku či klusu po obvodu myšleného většího kruhu, přičemž pes je na vnitřní straně. Pejsek by měl klusat (nikoli jít mimochodem jako velbloud), měl by působit pozorným dojmem - buď pejska slovně povzbuďte či mu ukažte, že máte v ruce něco "úžasného" . Po několika kruzích - zpočátku stačí kousek správného pohybu a veliká pochvala, se zastavte, levou rukou chyťte vodítko těsně u krku a pravou mu kus před čenichem ukažte kousek pamlsku. Nenechte štěně skákat, ani si sedat. Po několika vteřinách jej povolte a dejte pamlsek. Postupně prodlužujte dobu stání, snažte se prací s vodítkem (neupravujte nohy rukama, nedosáhnete přirozeného postoje!) dovést psa do ideálního postoje

(přední nohy v kolmici k zemi, zepředu v šíři hrudníku, zadní nohy mírně protažené za tělo, přičemž jedna méně) a poté vodítko povolte - pejsek by měl být do obojku zapřený a čekat na povolení. Máte-li možnost, nacvičujte s přáteli, ať oni sahají na psa, kontrolují zuby, lákají psa na pamlsek či peška. Vždy s minimálním hlukem či drážděním, ale tak, aby pejsek byl velmi soustředěný.

Až budete na výstavě, bývá velmi vhodné mít sebou někoho, kdo Vám pejska v kruhu předvede. Jednak odpadá Vaše nervozita, která se na pejska přenáší a jednak často stačí, aby psovod v davu diváků pískl a pes se při vyhlížení majitele předvede v celé své kráse. Pokuste se domluvit s chovatelem, jistě Vám rád psíka předvede či poradí na koho se obrátit.

Tyto cviky by měly být psu známy již v 5. měsíci, ale každý pes je jiný a tak nezáleží na termínu, jako spíše na vytrvalosti výcviku. Základní požadavky :

1) Se psem cvičíme co nejčastěji, nejlépe denně. Je nejlepší naladit štěně hrou s ponožkou a mezi jednotlivým taháním se štěnětem nebo honičkou s ním vždy 1-2x zopakujeme libovolný cvik. Štěně zůstane nadšené a ani nás neznudí memorování cviků.

2) Každé cvičení se nemá opakovat více než 3-4x, cviky často měníme, abychom psa "neotrávili" neustálým opakováním.

3) Nemáme-li do cvičení chuť, je lépe jej vynechat i několik dní. Snadno nám "ujedou" nervy a pokažený cvik je několikanásobně těžší napravovat než cvičit nový.

4) Cvik nelze naučit za jedno odpoledne, ale jen důsledným opakováním. Nečekejte okamžitý výsledek, postupné pokroky se objeví samy

5)  Někdy je lépe si např. počítat do 10, než psa neuváženě potrestat. Navíc si musíme uvědomit, že pracujeme s psychikou asi čtyřletého dítěte. Psu je přirozené dělat radost a vše, co předvádí je výsledek naší důslednosti či nedůslednosti.

6) Psa by měla cvičit jedna a táž osoba. I přes stejnou metodiku nácviku má každý člověk jiné reakce, hlasovou intonaci. To vše výcvik brzdí a štěně mate.

7) Každý cvik si doma nejdříve znovu pročteme. V závěru uvádím seznam nejlepších knížek, které lze sehnat v knihovnách

8) Nezapomínáme se psem často chodit na neznámá místa, seznamovat jej s dopravním ruchem, domácími zvířaty, vodou, lidmi, aby jej později při výcviku nic nepřekvapilo

9) Každý pes se musí naučit pohybovat mezi lidmi. Z toho vyplývá, že se jich v žádném případě nesmí bát. Ač se to může zdát absurdní, je naprosto nezbytné nechat štěně poznat, že cizí ruce mu neublíží. Lze to naučit jedině tím, že jej necháme od cizích lidí hladit. Nikoliv muchlovat, krmit či podobné důvěrnosti. Pokud bychom tuto zásadu ve výchově opomněli, s 90% pravděpodobností nám z pejska vyroste nepříčetný neurotik, který se nezdráhá kousnout kohokoliv včetně dětí, když na něj vztáhnou ruku. Nedali jsme mu možnost poznat, že napřažená ruka není nebezpečná a tudíž pes kouše ze strachu. Zkušenosti ukázaly, že takovíto psi mají velké problémy s nácvikem obrany - nevěří, že jim figurant skutečně neublíží. Nyní je chování některých plemen, mezi něž rtw bezesporu patří, velmi přísně sledováno i na výstavách. Jakýkoliv projev agrese je okamžitě trestán vyloučením z posuzování. Naučit vlídnému chování zkaženého psa je téměř nemožné!

Snažila jsem se sesumovat úplný základ cvičení se psem, na kterém lze stavět výcvik. Kolem pátého měsíce je vhodné docházet alespoň 2x týdně na cvičiště, kde se na rozpracované činnosti systematicky staví. Při návštěvě cvičiště je vhodné mít sebou : obojek, vodítko, dlouhé vodítko alespoň 2,5 metru (stačí i obyčejná prádelní šňůra), očkovací průkaz, pamlsky, maso na stopu, vycpanou ponožku na aport, peška na obranu, případně předmět, na který pes štěká či jakoukoliv pomůcku, kterou jsme při výcviku používali.

Literatura:

J.Hrušovský - Pes a jeho výcvik , 1984

K. Hartl - Výchova a výcvik psa , 1979

K. Hartl a kol. - Výcvik psa , 1972

A. Komolý - Výcvik služebního psa , 1965

Uvedené tituly se více či méně obsahově opakují.

Bez pochopení způsobu myšlení psa je jakákoliv snaha o výcvik nesmyslná :.

E. Trumler - Tykáme si se psem

Stephen Budiansky - Pravda o psech

V. Mikulica - Poznej svého psa